Jak to bylo dál

Kombinací lenosti, toho že jsem si v USA zvykla, (každodenní dobrodružstvími už nepřišla tak zajímavá) a faktu, že od podzimu 2015 nemám počítač, jsem na blog úplně zanevřela. Teď se mi ale otevírá zcela nová, vzrušující, ale zároveň velmi děsivá kapitola života a já zase jednou ocitám v situaci, kde bych mohla do budoucna pomoci někomu, kdo bude procházet stejným procesem.

Než se do toho pustím, chci ale shrnout poslední dva roky svého života, protože přesně tak dlouho jsem sem nic nenapsala. Budete tak mít kompletní příběh a události do sebe doufám nějak zapadnou.

Když jsem naposledy psala o Cruise, která mi změnila život, neměla jsem ani ponětí co všechno mi setkání s jedním osudovým člověkem ještě přinese. V lednu jsem rok 2016 shrnula slovy, že to byl tím nejhorším a zároveň tím nejlepším v mém životě. A ten trend zatím pokračuje. Vezmu Vás ale pěkně na začátek, ať o nic nepřijdete.

Než jsem odjela na tuhle osudovou dovolenou, měla jsem solidní plán.  Jeikož jsem nechtěla opustit A ani Ameriku (tady je velmi důležité pochopit, že jsem v USA našla samu sebe a tu zemi miluju), rozhodla jsem se zůstat u svojí host rodiny, změnit Visa na studentská ( F1) a mimo práce ještě chodit do školy. Časem by se vidělo, jestli spolu chceme zůstat nebo ne a bla bla bla. To byl plán. Už ale víme, že od reality by nemohl být víc vzdálený.

V květnu 2015, jsem někde během cesty z Miami na Bahamy potkala člověka, kterého potkáte jen jednou za život. Nejde to vysvětlit, nejde to popsat, ale když ho potkáte, víte to. Po týdnu stráveném na lodi jsem se do Atlanty vracela s tím nejhorším pocitem bezmoci. Nevěděla jsem co bude dál, ale bylo mi jasné, že to jak jsem do teď žila, není to co chci. A že i kdybych už  J nikdy neměla nevidět, musela bych se zachovat stejně. Ukončila jsem vztah, o kterém jsme oba s odstupem času uznali, že nebyl „Meant to be“ a začala bojovat. Nikdy by to nefungovalo, kdybychom oba nebyli ochotní investovat vše co máme do toho druhého a kdybychom nebojovali každičký den. Už od začátku nás totiž dělilo 1000 mil a tří hodinový let.

Rozhodla jsem se tedy ukončit svůj au pair rok jak bylo plánováno a nějak to prostě vymyslet. Končně se tedy dostáváme k tomu, jak to semnou bylo dál po tom, co jsem opustila státy po skončení mého J1 visa.

Po pouhých dvou týdnech strávených v Čechách s rodinou jsem odletěla do Anglie, kde jsem se přidala k Niki a společně jsme dál budovaly naší Au Pair kariéru (:D). První týden jsem strávila u ní a její rodiny a pak byl čas přesunout se k té mojí. Bohužel jsem tam vydržela necelé dva týdny, než mi HM oznámila, že asi nejsme nejlepší match a poslal mě o dům dál. Nechci nikoho úplně hanit, ale ve zkratce – já jsem zastánce toho, že děti by neměly vládnout svým rodičům, dělat si co chtějí kdy chtějí a nikoho nerespektovat a s tím oni úplně nesouhlasili. Takže jsme se rozloučili. Ten den shodou náhod přiletěl do Londýna Paul (kamarád z USA) a na víkend jsem u něj měla azyl, než jsem se na další dva týdny zase přesunula k Niki. Její HM mi pomohla najít novou rodinu, kde byly věci o hodně lepší, ale bydlela jsem hodinu vlakem od Londýna, uprostřed ničeho, takže jsem byla pořád sama a to mi nedělalo úplně dobře. Jejich domek mi hodně připomínal USA, měla jsem auto…sama bych od nich neodešla. Rodinné vztahy ale nebyly úplně nejlepší a HM jsem se do té rovnice nehodila, takže jsem po pár měsících skončila i tam.

(Jednou si najdu čas  a o Anglii napíšu samostatný článek.)

Rozhodla jsem se teda, že pojedu za J a nějakou dobu spolu zůstaneme. Na turistická visa bych neměla nárok, přijela jsem tedy na ESTU a žila s ním dva měsíce. Během té doby jsme vymysleli, že se vrátím domů do Čech a zůstanu tam, dokud se do USA nepřestěhuju na dobro. Našla jsem si práci kterou jsem měla hrozně moc ráda, snažila se zabavit se jak jen to šlo, aby mi čas co nejrychleji utíkal a pravidelně, každé 2-3 měsíce J navštěvovala.

Kdyz už se ale doba doma blizila k roku, zacala to pro mě byt neskutecne dlouhe. Proto jsme v únoru začali řešit to, o čem Vám chci zase pravidelně začít psát, stejně jako když jsem se připravovala na svou první velkou cestu. Vyřizovali jsme totiž snoubenecká visa (K1) a je s tím snad ještě víc patlání než tenkrát před skoro čtyřmi lety.

P.S. Tenhle clanek jsem psala pred nekolika mesici ale nikdy se nedostala k jeho sdileni. Ted jsem ho upravila a smolim to tu na J pocitaci a ta klavesnice je uplne silena, takze se omluvam za chybejici interpunkci, ale nemam na to k veceru nervy. :D Zaroven se budu muset dostat k formatovani, ale to mi dneska taky urcite odpustite.